Červenec 2013

"Kousni si, vole." "Ne, nemůžu."

19. července 2013 v 20:07
Ten, kdo mne už kdysi četl, ten ví, že vůbec (vůbec) neumím být objektivní.
Takže si užijte článek plný osobních osobností!

Pro začátek si pustíme třeba
†he Years od ††† Crosses
pro hudební zkulturnění...

,,Jsi to nejhorší zakázané ovoce."
A tak jsem se stala plodem nějakého ultrastromu, co zaručeně zaručuje jen myšlenky na neřesti a věčnou touhu. Což je možná krásné, lichotivé, a tak dále, ale když jsem se posléze dostala z onoho opojení a začala přemýšlet trochu realisticky a bez nadměrných sentimentoš představ, co bude a co nebude, dostala jsem se k myšlence, že je přecijen zakázané. A to mne trochu trklo. Že asi ten někdo, kdo mi to řekl, nebude chtít porušovat nebeské-nenebeské zákony mezi nebem a zemí, a že mne prostě ochutná až za několik let - což je další věc. Že se to nejspíš nestihne a ona už další partnerka nebude žádné ochutnávky připouštět.

A tak jsem si uvědomila, že jsem zakázaným ovocem a zakázaným ovocem zůstanu. Vzpomínkou na někoho, koho sakra chtěl, ale nemohl ho mít (nebo si to aspoň říkal, víš co, lidi se hrozně vyžívají v sebepoškozování, a tak). A tahle skutečnost mne kapku rozesmutnila. Protože... víš, co by bylo cennější? Asi víš. Nemuset být zakázaným ovocem, být někým, kdo je milován, a všemožné serepetičky k tomu.

Ona je povrchní zamilovanost taky super, ale...
Stále má své ale.
ale druhý přitom celkem hustě trpí
ale druhému je to líto
ale on se bude vždycky snažit dál
ale mu to nevyjde,
protože je sice krásný, ale blbý...
Inu, většinou na tom postižený je celkem postiženě.

Ono zakázané ovoce chutná nejlíp, ale...
Stále má své ale...
ale ten, co není ovoce, je někdy moc čestný
ale když se to ochutná, tak se to za čas sní
ale může ti to shnít, kámo
ale musíš to dát do ledničky,
ze které se ti to stejně jednou vykutálí...
Inu, většinou je na tom ovoce celkem prohnile.

Takže, ať už od života chcete cokoliv, nechtějte se nikdy změnit v ovoce, hlavně ne to zakázané, protože ovoce nemá pusinku, nožičky ani ručičky. Neřekne, že nechce, neuteče a ani vás od sebe neodstrčí.
Jednoduše podlehne a pak je z toho půlku své puberty v háji.

sionnach.

Navždy, slibuji. Na malíček a pupík a vůbec vše.

18. července 2013 v 19:40
Pár vzpomínek ke čtení, co znamenají celý svět. A tak moc hřejí. Tak moc, rozumíš mi?

Na světě nejsou jen špatné vzpomínky, pochop. Já ty dobré jen občas mažu. Když je člověk nedobrý. Nemůžu za to, udělá se to samo. Ale i tak se nebudu vymlouvat. Možná to bude mnou, že jsem taková, jaká jsem. Ale to všichni ví a s tím se jednoduše nebudu prát. Jsem na sebe hrdá, ikdyž občas spáchám hloupost.

Možná, že existují lidé, ke kterým se vždy vrátím. Vždy, slibuji. Ať už se stane cokoli, ať už já nevím co, vždy se budu chtít vrátit. Protože tito pro mne znamenají tolik, co pro osamocený strom na louce znamená větřík pohrávající si s jeho listy (což je bezpochyby přirovnání hodné víte koho). Tedy věčnou naději. Že je někdo se mnou. Že se mnou jsou, ikdyž zrovna dělám nějakou podělanou hloupost, co vůbec není hezká - to jsou lidi, kterých bych si měla vážit. Lidi, kteří u mne budou vždy, a když náhodou půjdu jinak, než bych měla, navedou mne na správnou cestu. Bez toho, aby je to třeba obtěžovalo.

Pamatuji, když jsem tehdy byla opilá a někdo mne za to nenáviděl a jiný byl rád za to, že žiji.
Pamatuji, když jsem chtěla něco ukončit a jeden na mne špatně hleděl a druhý mi říkal, že to bude dobré. Mrzelo mne to totiž.
Pamatuji, když se jeden naštval, protože jsem něco pokazila a druhý se mne snažil naučit, jak to udělat lépe.
Pamatuji, když noc byla tichá, dlouhá a plná hvězd a Praha plná aut a křiku, Šedý.
Pamatuji, když pro jednoho rád znamenalo rutinu a pro druhého klenot.
Pamatuji, když mi jeden přičinil zle a druhý nechtěl se za nic mstít.
A nezapomínám nic.

A asi ... asi to bude tím, že jen porovnávám. Vedle je tráva zelenější. Ne?
A pak přemýšlím, proč se zabývám starými věcmi...
Možná proto, že jsem podělaný ufňukanec.

Konečně, budu tady navždy.
Slibuji.
sionnach.


K čemu mi je všechno, když mám své nic?

17. července 2013 v 20:58
Teče mi krev.
Teče mi krev a já se do ní začínám zamilovávat. (ne, nemusíš to brát jako takové ty hloupé holky, co si řeknou "miluju krev", pak si na zdi vyvěsí krvavé obrázky, začnou se řezat a pak touží po tom řezat i ostatní - samozřejmě jen proto, aby byly zajímavé) Teče mi krev a mi se líbí její karmínovost. A ta kapka, co se po chvilce na kůži zastavila a už nechce utéct dolů, že se jí tam asi líbí.

Neměla jsem si seškrabávat ten strup.
Úžasně chutná!
Jsem upír.
(ha-ha-ha)

A pak si prostě říkám, jestli to má všechno smysl, víš? To, co dělám. Že jezdím na výlety a zbytečně utrácím peníze, co ani nejsou mé. A že se na těch výletech ztrácím a zmatkuji - stejně jako kdysi. Však víme. Vždy, když se to má povést, se to pokazí. A že celou dobu hledám známou - neznámou tvář, tváře, ikdyž vím, že je nenajdu. A pak cítím smutek.

Cítím smutek, že asi nejsem tolik chtěná, aby se ty tváře ukázaly. Stýská se mi po nich. Tak jako se Nu stýskalo po pohledu do hlubokých očí, ikdyž ho neznala. Jen z vyprávění.

A k čemu mi to je?
Tohleto věčné trdlování, poskakování kolem malicherností a nedostatečné uspokojení ze samotného žití?
K čemu mi je, že furt někoho štvu?
K čemu mi je, že jsem ubrečená?
K čemu mi je, že furt na někoho myslím a jen málokdy myslím na sebe?
K čemu mi jsou krásná gesta?
K čemu mi jsou, když stejně nikdy nebudou tak krásná, abych za ně dostala jedinou věc, kterou bych si přála?
K čemu mi je náramek?
K čemu mi je tužka, co mi ji dali na soutěži a nejde mi s ní psát - přesto si ji schovávám?
K čemu mi je tolik věcí, co mám a nemám...?
K čemu mi je milovat?
Když stejně tím někoho vždy zraním. Buď tebe, nebo jeho, nebo sebe - sebe permanentně.?
Vlastně mi jsou ty věci k ničemu. Ale stejně je miluji.



sionnach.

A kdyby šlo všechno vzít zpátky, dávno bychom to měli.

16. července 2013 v 18:11
Kdyby šlo všechno vrátit zpátky, tak není nebe modré, ale černé. A noc modrá. Aby si jí lidé více vážili. A ty taky, hm?

Prsty mi těžknou na klávesnicí a konečně poznávám, jak dlouhá doba to je. Jak dlouho stačí, abych zapomněla umět psát články. A sobě. O "kolem mne". O všem, co mi proletí hlavou a já to pokládám za tolik důležité, abych to někam zapsala. Zvěčnila, než to pohltí věčné nekonečno jedniček a nul. Za nějaký čas, až se na to zapomene.

Člověk vynalezl papír, aby na něj zapisoval to, co chtěl mít uchováno v paměti. Ale kdo vynalezl internetový blog, jehož písmena, věty, odstavce, články a celé příběhy lidí stejně zmizí? Papír byste museli spálit, ale abyste smazali blog, stačí jen pár kliknutí. A nebo jen dlouhá nepřítomnost. A bude fuč. A až se někdy budete chtít vrátit, nezbude vám nic. Z papíru popel. A kdybyste se moc snažili, možná byste ho i poskládali zpět. A přečetli si, co jste kdysi měli na srdci.

A tak jsem zase sáhla po blogu. Vrátila se na staré místo, které už jednou bylo zničeno. A jen, že mám dobrého přítele, zůstal ten starý příběh zachován. A stejně jednou zmizí.

Proč se sem vracím...

Protože snad cítím nějaký stesk. Že mi něco chybí. A možná to bude tohle a možná ne. Určitě ne. Ale já chci.
Chci mít zase něco svého, co můžu kdykoliv dát pryč a pak se k tomu kvůli úžasnému kamarádovi vrátit. Ale to asi není celé proč. Já to jen pořádně nedokážu vyjádřit. Zkrátka jsem tu. A budu si tady dělat, co chci.


Jak snadno dokáže vzít blog lišce srdce...

Jak dojemné to dokáže být.
Ikdyž ne. Vlastně jí ho vzal někdo jiný.

A nyní potlesk. Tak.

stará dobrá kamarádka všeho, co ji má rádo
sionnach.